Novinky.cz
Kostel svatého Václava v Sazovicích připomíná svitek papíru
Po osmdesáti letech se obyvatelé Sazovic na Zlínsku dočkali vlastního kostela. Na jeho stavbu se sami složili, oslovili respektovaného architekta Marka Jana Štěpána, který se návrhům sakrálních objektů věnuje. Letos mohl být jejich kostel, zasvěcený svatému Václavu, konečně vysvěcen. A není to ledajaký svatostánek. Má moderní, nevšední tvar a jako každá podobná stavba v sobě ukrývá spoustu symbolů.
Na první pohled kostel připomíná svitek čistě bílého papíru. Z něj jako by se pomalu po proužcích odvíjel. Stavba je zasazena do středu vesnice, a tak funguje jako její přirozený centrální prvek, k němuž se vše vztahuje.
Je to dobře, protože obyvatelé Sazovic mají takto k dispozici nejenom klasický kostel, ale i společenské centrum, kde se mohou setkávat při mnoha dalších příležitostech a nejenom při mších.
Stavba vyrostla na ploše 2833 m2, od první studie projektu
(architekt dostal původně na výběr ze tří míst v obci) do vysvěcení kostela
uplynulo pět let. Většinu času přitom zabralo projektování a vyřizování
stavebního řízení.„Jsem rád, že Sazovičtí to vzali za velmi rychlý, až takový
organický konec. Díky zdejším patriotům, kteří na stavbu přispěli, dílo
vznikalo velice rychle a velice zdárně. Nebývá to opravdu zvykem, je to skoro
až příkladná investice,” řekl Novinkám Marek Jan Štěpán.
Pro potřeby vybudování kostela vytvořili místní obyvatelé sdružení. Nazvali je prostě – Spolek pro výstavbu kostela v Sazovicích.
Ke svatému Václavu odkazuje kostel mnoha prvky. Už jeho tvar vychází z tradičního tvaru rotundy, tedy sakrální stavby stavěné právě v době, kdy patron české země žil.Pozorného návštěvníka zaujme i klika na vstupních dveřích, jejíž tvar je inspirován tvarem klepadla dveří kostela ze Staré Boleslavi, kde světec zemřel rukou svého bratra Boleslava. Na vnitřní straně kruhu jsou pak vyfrézována latinská slova první svatováclavské legendy: „Crescente fide Christiana…” (Za času šíření víry křesťanské… – pozn. red.).
V hlavní roli světlo
Po vstupu do kostela překvapí prostota zařízení jeho interiéru. Architekt záměrně volil čisté linie a jen minimální výzdobu. Celek tak působí spíše abstraktním, spirituálním dojmem, jenž cíleně vychází vstříc současnému chápání víry.
Člověk hledající prostředí pro duchovní usebrání zde není rušen ani vnějšími vlivy, ani přílišně popisnou výzdobou, která měla svůj nezastupitelný význam především v historických dobách, kdy převážná většina obyvatelstva byla negramotná.
Lví podíl na popsaných dojmech má architektova velice pečlivá práce se světlem. Nenechává je totiž pronikat do interiéru přímo, nejprve se odráží od hladkého, oblého povrchu stěn a ozařuje vnitřek kostela pouze ambientně.
„Nevnímáte tady kontakt s okolím, protože všechna okna, která jsou tady za námi, jsou jako zářezy do zdi. Jako kdyby stavba byla z papíru. Působí odhmotněně. Působí to, jako kdybyste papírové stěny nařízli, prsty je ohnuli a tímto způsobem dovnitř proniklo světlo. Není přímé. Mělo by působit produševnělým dojmem,” vysvětluje svůj záměr architekt.
Jedinou výjimkou je kruhový světlík ve stropě zasazený do trojúhelníkového rámu.
„Je to trvalý symbol něčeho božského nebo boží prozřetelnosti. Ale zase v té abstraktní podobě,” pokračuje Marek Jan Štěpán.
Za příjemného zvuku zvonkohry architekt vysvětluje hlubokou symboliku zařízení kněžiště čili presbytáře. Jeho hlavní prvky tvoří z mosazi odlitá menza, tj. obětní (oltářní) stůl, ambon (řečnická tribuna či pultík, kde se čte z Písma svatého) a sedes neboli sedadlo, na něž při mši usedá její hlavní celebrant.
Menza, jež je těžištěm kostela, má tvar zlatavé skořepiny. Symbolizuje Boží dotek, tedy přesně moment, kdy se Bůh dotýká něčeho pozemského nebo nás.
Obdobně je Boží dotek zpodobněn například na světoznámé Michelangelově fresce Stvoření Adama v Sixtinské kapli. Za menzou je pak Kristus s křížem ze skla v póze, jako kdyby právě vstoupil skrze zeď a žehnal všem přítomným gestem „Pokoj vám”.
Výzdoba interiéru kostela je velice střídmá. Návštěvník hledající duchovní soustředění tak není ničím rušen.
FOTO: Marek Jan Štěpán
Na stěnách kostela je aplikovaná omítka drásaná koštětem, jež má připomínat svatováclavskou kroužkovou košili.
„Stavba by vás měla jakoby obléknout, když do ní vstoupíte,“ popisuje architekt s doplněním, že kontrastním prvkem ke stěnám jsou pak laserem vyřezávané bronzové figurální výjevy Vladimíra Kokolii.
Akustika se povedla
Na stropě kostela je akustický podhled z drobných dřevěných latí. Na kůru jsou varhany, jejichž hlas se kostelem překrásně nese.
„Varhany akustiku kostela nádherně osvědčily. Je skvělá. Dozvuk, sbory, všechno tady vyznívá výborně. Což bylo tak trošku plánované, ale vždycky je to taková alchymie. Nikdy nevíme, jak to vyjde. A tady to vyšlo,” pochvaluje si Marek Jan Štěpán.
Největší chlouba kostela
V menze sazovického kostela jsou uloženy ostatky jmenovaného světce, které Sazovickým věnoval kardinál Dominik Duka. Není to náhodou, svatý Václav je totiž patronem Sazovic.
„Poté, co jsme je tady uložili, spojil jsem si toto místo s pražskou katedrálou a svatováclavskou svatyní, a spojnice prochází přímo středem jediného okna v presbytáři. Takže svatý Václav z jednoho místa na druhé může ‚vidět‘,” říká v jemné nadsázce architekt Marek Jan Štěpán.
Jana Nesvadbová, Novinky.cz
DOLE ODKAZ NA NOVINKY.CZ