SVATÝ VÁCLAV - KNÍŽE MÍRU

   Kostel, zasvěcený hlavnímu patronu českých zemí, ochránci českého národa v těžkých dobách, knížeti míru a ochránci Sazovic je stavbou, na kterou jsme delší dobu museli posečkat. Není možné nevidět v tom vůli a řízení Boží, když právě nyní se nám dostává té cti, abychom v Sazovicích na rozdíl od našich otců a dědů, kterým se toto jejich přání nepodařilo uskutečnit, že jsme se dožili dnů, kdy to bude, dá-li Bůh, možné.

   Duchovní stánek, oáza pokoje a ticha a klidu uprostřed vesnice, to je stavba, která naší obci chybí, i když zde máme mnoho pěkného už vybudovaného a dobře se nám zde žije.

   Naše doba příliš světcům nepřeje. Nemá v oblibě neměnné ideály. Spíše slyšíme ze zpráv a médií přelétavé příběhy, proudy informací se mění, co bylo včera, to je dnes již nezajímavé. Dovolte mi, abych při příležitosti zahájení stavby kostela sv. Václava připomněla Vám, milé děti, ale i nám dospělým, tuto významnou osobnost.

   Na rozdíl od dneška však středověká Evropa žila mnoha mýty o svých svatých. Udržovala jejich příběhy a kulty jako pilíře správného směřování v každodenním životě. Objevovali se v umění a byli vzory i v politice. Evropa ve své svaté věřila a žádala od nich i naději. Věřící ctí svaté, snaží se je napodobovat a mohou se přitom dovolávat jejich pomoci.

   Zvláště silné charisma měli národní světci, zemští patroni, v jejichž čele v českých zemích stojí právě svatý Václav - hlavní zemský patron, mučedník, patron šlechty i duchovních, ochránce českého vojska.

   Věříme, že kostel, stojící uprostřed našich domů i nám bude připomínkou velkých i malých dobrých činů tohoto knížete. Abychom se snažili tak, jak to říká o Václavovi legenda, mít něžnou a zbožnou mysl, snažili se být jako on vzdělaní. Vždyť je historicky doloženo, že na rozdíl od  mnoha jiných evropských panovníků četl sv. Václav ve staroslověnštině, latině a snad i řečtině.

   Sv. Václav bývá nazýván kníže míru, ale je známo, že po svém nástupu na trůn v 18 letech začal jednat energicky: jeho prvním vladařským činem bylo přenesení ostatků své babičky kněžny Ludmily na Pražský hrad. Na památku si ponechal a nosil na prsou vzácnou kovovou ikonu P. Marie, kterou sv. Ludmila ctila jako dar od biskupa Metoděje. Tento malý kovový obraz později zvláštním způsobem ovlivňoval osudy celé země.

   Program vlády mladého knížete se lišil od všeho, na co byla tehdejší společnost zvyklá. Založil svou politiku na další christianizaci – pokřesťanštění. Vycházelo to z jeho přesvědčení a navíc to byl i prozíravý státnický tah. Věřil, že víra pomůže stmelit dosud křehký český stát, mezinárodně posílí jeho existenci a povznese ho i kulturně. Václav bojoval osobně proti stále živému pohanskému smýšlení. Na pražském trhu vykupoval otroky, dával je pokřtít. Otvíral žaláře, kácel šibenice.

   Prosazoval smírná řešení ve vnitřní politice i na mezinárodním poli. Je známý jeho úsudek, že boj s mnohem silnějším vojskem saského Jindřicha I. Ptáčníka je předem prohraný. Proto neriskoval zpustošení naší země, ale raději souhlasil s platbou stanoveného poplatku. Poplatek za mír byl v té době běžný, smyslem výbojů nebývalo ani tak ovládnout nová území, nýbrž získat kořist.

   Od Jindřicha Ptáčníka obdržel Václav vzácný dar - vznešený ostatek - rámě sv. Víta, saského patrona. Na hradě pro něj zbudoval dřevěný kostelík, předchůdce dnešní katedrály.

 

   Přestože úsilí o mír náleželo k hlavním směrům jeho vlády, dbal kníže Václav i o to, aby české vojsko bylo dobře vyzbrojené a vycvičené. S jeho pomocí pokračoval ve sjednocování země, dosud částečně rozdělené vládou místních knížat. V boji proti kmeni Zličanů přitáhl s vojskem na místo bitvy a velkoryse navrhl boj muže muži, aby uchránil životy mužů obou stran. Zličský kníže Radslav proti němu odhodlaně vyjel, v poslední chvíli však seskočil z koně a padl na kolena. Vypráví se, že spatřil na Václavově čele zářící kříž a nad jeho rameny dva anděly. Pochopil, že stojí proti vyšší moci a podrobil se jí.

   Takové byly Václavovy vladařské činy, ale jaký byl člověk?

Hluboce pokorný a zbožný – to jsou vlastnosti, kterých se nám v moderní době tak často nedostává.

   Legenda vypráví, že i v čase žní o nocích se svým sluhou na pole žít pšenici chodil, pro vodu chodil a hostie dělala, také na vinici hrozny vlastníma rukama trhal, víno vytlačoval a k svaté oběti uchovával. V zimě přinášel dřevo sirotkům a vdovám.

   Veliký člověk nikdy nezůstane nepovšimnutý, má své zastánce i vášnivé odpůrce. Dvořané spojení s vládou kněžny Drahomíry ztratili při nástupu Václava na trůn vliv na dění v zemi, pomýšleli na odvetu a spojence našli v jeho bratru Boleslavovi. Byl drsný, rázný, jistě také žárlil na bratra. Jeho vládu vnímal jako příliš mírnou a zdrženlivou. Václav tušil bratrovu nevraživost, o to více byl potěšen pozváním do jeho sídla ve Staré Boleslavi.

   Když jako dobrý křesťan ráno 28. září spěchal k bohoslužbě, netušil, že zde skoná. Podle starých legend má příběh bratrovraždy pokračování – sluha Podiven vida, že kníže umírá, chvatně sebral mariánský reliéf z jeho hrudi a utíkal pryč, aby se cenná památka nedostala do rukou vrahů. Ač ho dostihli a oběsili v lese, stačil ještě obrázek zahrabat do země, kde celá dvě a půl století zůstal, až ho vyoral sedlák a nakonec se dostal ke kněžím do staroboleslavského kostela.  Na místě v poli byl postaven chrám Panny Marie a reliéf na hlavním oltáři – prohlášen byl později českými panovníky za paladium temně české, za ochranný zemský obraz, nejvyšší záštitu.

   Paladium muselo být vícekrát ukrýváno před cizími vojsky, tajně zazděno před německými nacisty, protože nepřátelé po něm vždy usilovně pátrali. Lidem se paladium ukazovalo a ukazuje vždy při slavnostech.

   Význam svatého Václava jako přední osobnosti křesťanské Evropy stvrdili svou návštěvou hned tři papežové: papež Klement VIII. roku 1588, papež Jan XXIII., v roce 1929 a 28. září 2009 zde sloužil slavnostní mši papež Benedikt XVI.

 

   Na závěr svého zamyšlení o sv. Václavovi, který spojil vládu světskou s vládou duchovní, ještě připojím svou osobní prosbu, kterou chci vyslovit jako představitelka obce, která spravuje v Sazovicích věci světské veřejné. Je to prosba a přání k Vám, kdo nesete od počátku tuto myšlenku na stavbu kostela až do těchto okamžiků, ale je určena, vyslovena i ke všem našim spoluobčanům:

    Kostel nestaví jeden člověk. K tomu je potřeba více lidí, kteří dovedou přinést myšlenku a takových, kteří ji dokáží realizovat. Moc bych si přála, aby se časem ze všech stmelil kolektiv: nejen architekt, stavitel a kněz. Aby kostel vyrůstal ze společné práce a ze stejného přesvědčení, ze spolupráce a sounáležitosti všech, kdo chtějí vidět ve stavbě službu. Kdo slouží, nesmí čekat chválu ani hledat obohacení. Jeho pocity musejí ustoupit. Myšlenka, ze se zde připravuje příbytek pro Boha, že na tomto místě bude oltář nebo svatostánek, nechť vede i při práci všechny k vědomí opravdové bohoslužby a kéž je požehnána.

 

 

LITURGICKÉ PŘEDMĚTY

© 2015 Kostel svatého Václava Sazovice | vytvořeno zs | info@kostel-sazovice.cz